,,Tohle nefunguje jako trénink. Nemůžeš si říct běžím a běžet.“
,,Musíš nám říct, jak to bude.“
,,Už máš plán?“
,,Boleslav nebo Jičín?“
Největší otázkou na začátek bylo, jakým směrem se po stezce vydat. Jít z Boleslavi bylo lákavé kvůli dlouhým rovinám na začátku, a tudíž velké šanci, že mě nebudou zas tak bolet moje zlobivá kolena.
V Jičíně je nakonec ta lipová alej, to je parádní cíl… Ale do Boleslavi zase poběžím domů.
,,Tak ale, nad čím tady přemýšlíš?“
No a bylo. Domov je hodnota a proti tomu nemůžu samozřejmě vůbec nic říct.
Ale pořád jsem se tolik bála… Pořád toho bylo tolik. Už týden předem jsem se budila v noci a dávala ve čtyři ráno v hlavě dohromady Zlatá stezka shopping list, věci, co určitě zapomenu list, věci, co musím nabít list, věci, co mě bolí list a věci, co musím zařídit list.
Nebudu kecat nic o tom, že jsem si věřila. Něco jako důvěra v sebe sama mě opustila a jak by řekla Markéta: nechala mě single as fuck.
Start. Jičíne, jsem tady!
Chtěla jsem vybíhat v pátek 25.3. přesně ve dvě hodiny z Jičína. Nakonec se mi kvůli problematickým tejpům kolem kolen podařilo vyběhnout ve 14:45. (Akademická ehm skoro hodinka.) Nevyspalá z noci, kterou jsem celou proběhala čůrat z nervozity, jsem vyběhla do prvního maratonu.
Jičín, na start s úsměvem
stoupání na Tábor
První část cesty jsem běžela sama. Pustila jsem si do uší svoje pozitivní pecky a po prvním kilometru lipovou alejí směrem k Valdštejnské lodžii ze mě nervozita zcela spadla. Konečně to bylo jen o mně a o mých botách. O tom, co mě na tom baví.
Cesty kolem Jičína znám nejméně z celé stezky, což se ukázalo jako problém kolem dvacátého kilometru, kde jsem přeběhla odbočku. Z druhé strany byla cesta špatně značená a telefon nechytal signál na navigaci. Ztratila jsem pár velmi důležitých minut v panice a zachránila mě až paní se psem, která okolí velmi dobře znala. Jejího psa jsem za odměnu napíchla na trekové hole, které jsem měla v ruce poprvé a zacházet s nimi jsem se učila za chodu. Všichni jsem ale nakonec pokračovali v pořádku svou cestou.
vrch Tábor, výhled z Tichánkovi rozhledny, Kostel Proměnění Páně, Český ráj
Hurá, Kozákov
Na křižovatce v Zeleném háji jsem dostala novou vodu a hroznové víno a pokračovala na Kozákov. Nahoře u rozhledny na mě čekala mamka. Dolů z kopců jsem nechtěla běhat kvůli bolavým kolenům, byl to tedy ideální úsek pro neběžecký doprovod.
Cestu dolů z Kozákova si dovoluji prohlásit za nejzábavnější část cesty. Já s úsměvem od čokolády od ucha k uchu a mamka od bláta od hlavy až k patě. Poznatek zní: nejezte čokoládu s trekovými holemi připevněnými na rukou a maminky si při ultramaratonu voďte raději za ruku, hlavně když se na cestě střídá bláto s ledem a maminka nemá dobré boty.
Rodina mě střídavě doprovodila, bez větších újem, až na Frýdštejn. Po posledním, už opět běžeckém úseku do kopce přes hrad Vranov, jsme se na Frýdštejnu rozloučili. Vyzvedli si mě tam další vodiči. S těmi jsem se původně jsme se měla rozloučit krátce za Turnovem, ale společná cesta přinesla tolik témat k hovoru, dobrodružství a zábavy, že se rozhodli se mnou společně pokračovat. Úsek, který jsem chtěla jít opět sama jsme nakonec běželi ve třech. Na Valdštejně mi začalo být špatně od žaludku. Zpětnou analýzou jsem došla k dehydrataci. Ukázalo se, jak je důležité na vodu nezapomínat. Kluci mě následně hlídali, abych každých patnáct minut něco vypila a snědla.
Stezka z Valdštejna vede po rovné upravené cestě na Hrubou Skálu. Úsek, kde se můžeme ztratit opravdu jen my. Po skoro horolezeckém výkonu okolo obory jsme se po konzultaci s velkým šéfem rozhodli jít radši chvíli rovně mimo trasu.
Káva na Kosti pomohla
Nabrali jsme další ztracené minuty, ale pořád jsem oproti původnímu plánu měla k dobru skoro tři hodiny. Blížili jsme se ke Kosti, začínala nám docházet voda a padl na nás noční mrazík. Vodu jsme nabrali v pochybném pramenu u cesty a zahřívali se pohybem, který v mém případě už nebyl moc rychlý. U hradu Kost na nás čekal táta s autem, novou vodou, kávou, teplým oblečením a spoustou jídla. Opatrně jsem se najedla a vypila celou termosku kávy a pokračovali jsme dál.
Kluci se pořád výborně drželi. Křupali mi bolavá záda a pomáhali z kopců dolů, které jsem v kolenou už bolestivě cítila. S rozedněním jsem na nich i na sobě začala cítit únavu. Tatínek posílený nadšením a jak má ve zvyku, na moje unavené nohy, až velkým odhodláním hnal bezhlavě vpřed. Byla jsem moc ráda za novou energii, která se k nám s ním u Kosti přidala.
S rozedněním přicházela další vlna zimy a na mě únavy. Čím dál víc jsem cítila kousavou bolest v kolenou a Příhrazské skály
Mrazivé svítání na Zlaté stezce, Český ráj
V Hradišti jsem už nechtěla jít dál. Sto kilometrů se ukázalo jako velmi hraniční vzdálenost. Už pár kilometrů jsem nechtěla běhat a teď už jsem nechtěla ani chodit. Bolela mě kolena a začínala mě tahat šlacha u kotníku. Chyběl ale už jen půlmaraton. ,,To dotlačíme!“ dloubl mě táta do podpaží.
Nasadila jsem do uší sluchátka a nasadila tempo. Asi kdybych vydržela a nevyměkla bylo by mi další dvě hodiny mnohem líp. Dokud jsem měla hudbu v uších nějak jsem se nutila pokračovat bohužel mi po další zastávce v Bakově nad Jizerou nedošlo, že jsem si sluchátka sundala a nechala je u kamarádů v autě. Velmi zásadní chyba.
Nejdelších deset kilometrů
Posledních deset kilometrů do Mladé Boleslavy bylo nejdelších deset kilometrů v mém životě. Pravidelně trasu kolem Boleslavi běhám a znám každý metr. O to mi bylo hůř. Před sebou jsem pořád viděla úseky, co mi ještě chybí a kilometráž kterou čítají. Motala se mi hlava, kolena vypovídala službu a o tempu, jen trochu podobném běhu, nemohla být řeč.
Později jsem si vyčítala, že jsem, kdy přešla do chůze, ale nemá cenu se bičovat za tempo, a nakonec jsem ráda že jsem se v Hradišti vůbec přinutila pokračovat.
Na náměstí v Boleslavi jsem nakonec doběhla kulhavým poklusem v čase 21 hodin 48 minut s celkovou vzdáleností 119,8 kilometru. Asi minutu se mi chtělo brečet, ale hlavu jsem měla prázdnou. Ostatní dokola vypadali mnohem víc šťastně a dojatě než já.
Cíl, Mladá Boleslav, Straoměstské náměstí
Rodiče influenceři nadšeně postovali cílová videa a chtěli vědět, jak jsem si stezku užila. Já nemyslela na nic jiného, než jak moc chci, aby tohle skončilo. Nepotřebovala jsem pozornost, potřebovala jsem, jen aby tam byli. Oni všichni, bez kterých bych to nezvládla.
Nepotřebovala jsem pozornost, potřebovala jsem, jen aby tam byli
Pojďme na oběd…
Snažila jsem se utéct dychtivým pohledům.
Nakonec se mi ulevilo až po obědě v autě cestou domů do postele. Přesně to byla pozornost, kterou jsem potřebovala. Nikdo se na nic neptal. Jen tam pro mě byli. Spadla mi hlava a v tu chvíli jsem konečně měla pocit, že cítím radost. Všechno ze stezky se v tu chvíli zdálo strašně dávno a daleko, a přesto tak nějak strašně těsně u mě. Slzička ukápla, ale myslím, že se mi ji povedlo dobře před ostatními schovat.
Zlatá stezko, děkuji! Děkuji, že jsi se mnou těch 22hodin vydržela. Cítím neskutečný vděk. A radost samozřejmě…
Zlatá stezka pomáhá
Bára spoji svůj běh po Zlaté stezce Českého ráje s Dárcovská výzva pro projekt Počítačové vybavení pro amlunanci se srpkovitou anémií. Od nadačního fondu SSUUBO.
Pomozte také a podpořte její kilometry a bolavé nožky nějakou korunou, která hnedka poputuje na pomoc pacientům a jejich doktorům na kliniku. Více info a možnost darování zde >> Zlatá stezka pomáhá | Darujme.cz
