Po pravdě ještě nedávno jsem ani nevěděl, že existuje. Trochu ostuda na to že ji mám na dohled z okna. Napravil to kamarád jenž na svých FB str. sportigo.cz o ni psal. A rovnou tam popsal těch tratí víc. Mě ale zaujala ta nejdelší, už dlouho jsem si něco takového chtěl zkusit a tohle byla jasná volba.
Běžec: Kolář Dalibor
- termín: 27.6.2020
- čas: 23:08:46
- Směr: Jičín – Mladá Boleslav
Rozhodnutí bylo rychlé ale najít vhodný termín šlo hůře. Nakonec vyhrál víkend, který je tři týdny po Čertovským ultra a měsíc před maratonem V Českém ráji. Nějaká ta regenerace musí být.
Po pravdě od zmíněného ultra jsem vyběhl z časových důvodů jen jednou, takže příprava nic moc ale důležité je si věřit a mít už něco naběháno.
Jsem opravdu běžecký amatér nadšenec a mé vybavení vypadalo podle toho. Botky Adidasky silničky, běžecké šortky, dvě trika, čelenka a za ní dobrého pomocníka houbu, kterou jsem namáčel kde se dalo a pomáhala při chlazení. K tomu batůžek, čelovky, dvě láhve s pitím, dvě tmavé housky s máslem a marmeládou a mastičku Slaviton na svaly, otoky a taky to trochu odpuzuje hmyz. A protože nemám žádnou navigaci ani jinou technickou pomůcku, tak jsem si vytiskl mapu trasy.
Start Jičín
Kamarád mě hodil do Jičína na náměstí a v osm hodin ráno začalo mé dobrodružství. A hned na prvním vrcholku (Tábor) jsem si říkal, že to nebude legrace, zatím jsem si ale vše užíval. Pod Táborem se ke mně přidal kamarád na kole a doprovodil mě přes Kozákov až pod Frýdštejn, na Kozákově jsem si udělal první delší pauzu, najíst, napít, doplnit v kiosku vodu, no asi 25min.
Stoupání na Frýdštejn bylo na můj vkus hodně prudké a ty schody taky nic moc. Tady jsem to vedro, které panovalo celý den pocítil asi nejvíc. Před Hrubým Rohozcem byla druhá delší pauza. Snědl jsem druhou housku a opět doplnil tekutiny. Turnovem jsem proběhl bez bloudění a jen mě překvapilo další schodiště. Následuje příjemná běžecká pasáž k Valdštejnu (další doplňování vody),Hrubé Skále až k rybníku Vidlák.
A zde se ukázalo, že tak trochu vidlák jsem já. Špatně jsem se díval na značky a uhnul na cyklostezku. Vystoupal jsem si do Troskovic, zde jsem opět zahlédl značení, které mě protáhlo kolem Trosek a prudkým seběhem zpátky k rybníku Vidlák. První vážný bludišťák a první krize. Po poradě s kolemjdoucíma jsem si podruhé vyšlápl do Troskovic a tentokrát správně odbočil, na druhou stranu od Trosek pryč, trochu mě povzbudilo, že jsem si to nezkrátil.
Dalším blouděním od Podsemína jsem si to už ale malinko zkrátil a v Libošovicích při dunění bouřky a pohledu na hodinky přišla druhá krize. U Kosti jsem toho měl opravdu dost ale následuje jednodušší běžecká pasáž a to mě zase nakoplo. Bohužel se už stmívalo a já vytáhl čelovku. A tady začalo opravdu dobrodružství. Hledat značky na stromech a sledovat kam šlapete stojí za to. V následných pasážích jsem si užíval hlavně schody, to nebyl ráj ale peklo.
Dobrodružství u Drábek
Bohužel jsem naštěstí až při sestupování z Drábských světniček ztratil značení a na chvilku i víru v sebe sama. Uprostřed noci jsem se jednoduše zamotal a nevěděl kde jsem. Po uklidnění, jsem si zvolil vyšlapanou cestičku a dorazil na lesní cestu. Ta mě dovedla do vsi ale nevěděl jsem do které. Musel jsem na konec vsi a tam jsem si přečetl Boseň. Podle mapy jsem se otočil a zamířil na správný směr a zase se napojil na stezku. Už jsem toho měl opravdu plný zuby a pral se z myšlenkou to zabalit, ale pořád mě něco hnalo dopředu. Procházka mokrou loukou, která definitivně z mých bot a ponožek udělala čvachtající cosi moc nepomohla. Přidala se mlha a já znovu sešel z cesty ale to už jsem bral sportovně a moc mě to nerozhodilo. Do Mnichova Hradiště jsem dorazil od Hoškovic, no pár kiláků navíc.
Za Mn.Hradištěm to už znám, takže konec bloudění a taky velká naděje, že tohle frajerství nakonec dobře dopadne.
Úspěšně v cíli
V sedm ráno přicházím do cíle mého putování na Staroměstské nám. v Ml. Boleslavi.
Mám za sebou 23h 8min putování po 135km Českého ráje. Je to o 18km více než ukazují mapy.cz
Doma si dám sprchu, čaj, dopřeji si tři hodinky v posteli a mažu do práce. No, svezu se autem protože chodit je dost velký problém. Chodidla mám samý puchýř a otlačeninu, asi to odskáče i nehet na palci. Žaludek protestuje proti všemu jídlu a 2x zvracím, je mně fakt bídně
Druhý den už je lépe. Brigádu zvládám a do práce už jdu normálně, teda pajdám ale aspoň se to chůzi podobá, žaludek se už taky uklidnil.
Začínám přemýšlet o dalším zdolání této nádherné tratě. Vždyť je to Český ráj.
A ne nejsem blázen, jen nadšenec, co rád běhá, ale taky ví, kam až může zajít. Ono v určitých fázích to je spíše o hlavě než o fyzičce.
autor textu a foto: Dalibor Kolář
