Dovolená na Zlaté stezce

Tady někde se zrodila má myšlenka oprášit slávu Zlaté stezky a představit, nejen jako průvodce Českým rájem po jeho hlavních památkách, ale jako dálkovou trasu pro turisty a ultra výzvu pro běžce.

Proto tento letní dovolenkový příběh zde nesmí chybět. Originál článku najdete na blogu www.sportigo.cz

Děti dokážou být velkou motivací… .

Trail run trip po Zlaté stezce Českého ráje aneb pěkná běžecká dovolená

„Dostal jsem takový nápad: přeběhnout Český ráj po Zlaté stezce.“

„Dobrý. Kolik to je?“

„Asi 120, z Jičína se klikatí až do Bolky.“

S dcerou jsem diskutovali při krátkém výběhu na konci července. Pak bylo chvilku ticho, klusali jsem vedle sebe a každý si myslel na to své.

„Hele, a co kdybychom to udělali jako puťák?“ Zeptala se najednou Bára ( 17 let ).

„Jak, jako puťák? Já myslel, že v pátek navečer vyběhnu a někdy v neděli se snad vrátím domů.“

„Poběžím s tebou. Rozdělíme to na několik dní. Vždy někde přespíme ve stanu.“

Je vždy se vším rychle hotová, ale takto to nějak vzniklo. Postupně jsme vše naplánovali, přemluvili další členy rodiny a vznikl konečný cílový plán.

Přeběh Českého ráje po stopách Zlaté stezky

Plán byl následující:

Já a Bára vyrazíme v úterý ráno z Jičína, první den doběhneme na Malou Skálu, kde v kempu přespíme. Zatím co mi poběžíme, druhá část výpravy, Dáša a Jonáš, přijede autem, se stany a další výbavou, stejně tak po další dny.

Druhý den bude cíl v kempu Svitačka pod Troskami. Třetí den se vydáme směr Kost a dál k Mnichovu Hradišti, přespíme v kempu u koupaliště na Klášteře. Poslední den doběhneme do Mladé Boleslavi.

Byla před námi velká výzva: sto dvaceti kilometrů běhu, stanování a trochu té logistiky.

Jak říkala Bára při plánování: „Ty budeš mít dobrodružství, já své putování a přitom si pěkně zaběháme.“

Bára chtěla totiž putovat po nějaké stezce. Já chtěl trochu vystoupit ze své komfortní zóny, nesmějte se, ale pod stanem jsem byl naposledy snad někdy před pětadvaceti lety. Naštěstí Dáša souhlasila, že bude zajišťovat servis okolo a ujala se role řidičky, kuchařky a zdravotnice. Syn Jonáš (14 ) se také přidal.

Zvu vás na cestopis o běžeckém putování Českým rájem po jeho Zlaté stezce. Na konci článku také naleznete recenze jednotlivých kempů, kde jsme stanovali a něco málo o službách v Českém ráji.

Úterý, den 1

První den jsem si rozplánovali na tři etapy. Jičín – vrch Tábor. Tábor – Kozákov a Kozákov – Malá Skála.

Každý den jsme měli takto rozplánováný. Bára běhá pravidelně, spolu jsem si zaběhli i Půlmaraton v Českém ráji v závodním tempu ( 1:53 ) a udělali cca 26 km v Krkonoších při Putováním za východem slunce. Ale chtěl jsem, aby měla vždy po 10-15 km pauzu a odpočinek.

Počasí nám po celý týden přálo, a tak jsem batohu nesl jen jídlo ( nějaké tyčinky a banán ) a pití. Láhev s pitím měla za pasem také Bára. Etapy byly vždy naplánovány k nějakému turisticky známému místu, kde jsme se v případě potřeby chtěli i najíst normálního jídla. Dcera je veganka a s jídlem to bohužel nebylo jednoduché, ale o tom až později ( jídlo, služby, kempy apod. zhodnotím ke konci textu).

Červená turistická značka se stala naším ukazatelem pro další čtyři dny. V úterý v jedenáct tedy vyrážíme z Jičína, probíháme Valdickou branou, běžíme Valdštejnskou alejí a u Valdštejnské lodžie uhýbáme ven z Jičína. Jičín a Valdštejn zkrátka patří k sobě.

Na tuto první část jsem se dost těšil, protože tuto oblast Českého ráje nemám moc proběhanou a prochozenou. Byl jsme zvědavý, čím nás překvapí.

Pokračovali jsem okolo vrchu Zebín k Železnici.

První den jsem si vyšlápli dva nejvyšší kopce na trase. Ze Železnice se začalo již trochu stoupat. Od Kyjí se šlo již nahoru na vrch Tábor ( 678 m ).

Zatím se nám běželo skvěle, musel jsem i Báru trochu mírnit, abychom nepřepálili začátek. Já měl trochu strach, co s mnou udělá nedělní maraton.

Kopec na Tábor nám dal poprvé pořádně zabrat. Poslední kilometr je opravdu hodně příkrý.

Prvních 11 kilometrů a první etapa za námi. Dáváme si dvacet minut pauzu, doplníme vodu, dám si ochucených Birella a sníme tyčinku.

Sil máme ještě dost, tak vylezme i na zdejší Tichánkovu rozhlednu. Výhled po Českém ráji a na opačnou stranu, kde jsou Krkonoše je nádherný. Vystoupat 145 schodů se vyplatilo.

Druhá etapa prvního dne začíná seběhem. Trasa se klikatí a vlní krajem, na o rovinku zde nezavadíš. Od rozcestí Zelený háj začínáme stoupat na Kozákov, nejvyšší bod Českého ráje ( 744 m ). A jde se hned zostra, na úseku Žlábek – Bačov je kopec pěkně prudký.

Z Bačova vede červená po klikatící se silnici až k Riegrově chatě na vrcholu. Už máme něco v nohách, ta cesta snad nikdy neskončí.

S posledními zbytky vody dobíháme na vrchol a po dalších 15 kilometrech ukončujeme druhou etapu. Do cíle to máme cca dalších deset, ale přemýšlíme o něčem větším k jídlu. V chatě je restaurace a venku je kiosek. Bára si nic nevybrala a já také neměl chuť na klobásu, hranolky nebo nějakou klasickou českou omáčku. Vytáhli jsme další tyčinky z našich zásob a jen nakoupili vodu a další ochucený Birell, který se tak stal naším oficiálním ionťákem výpravy.

Na vrcholu dost foukalo, tak jsme hned po čtvrt hodině vyrazili směr cíl Malá Skála, před Hamštejn, Koberovy, Besedice.

Seběh z Kozákova do Hamštejna a pak z Besedic na Malou Skálu je místy náročný a prudký, tělo si moc neodpočinulo. Únava se stupňovala. Bára si začala stěžovat na bolest kolen při sebězích.

Dáša s Jonášem na nás již v kempu čekali. Dal jsem si krutí guláš s rýží a Bára své veganské jídlo, zásoby ještě z domova. Ochladili jsme si nohy v Jizeře a vyrazili na procházku po Malé Skále. Pivo při jednotlivých zastávkách u Boučkova statku a Pizzařství ve mne je zasyčelo.
Zvládl jsem se do stanu dostat bez manuálu.

O spaní se nedá moc mluvit. Bylo tvrdé i přes dvě karimatky. Nechápu, proč v noci houká vlak A ten hluk aut ze silnice byl také zbytečně hlučný. Místo odpočinku jsem se celou noc tak nějak jen převaloval.

Středa, den 2

Ráno snídaně a vyrážíme dál. I přes špatný spánek se mi druhý den běželo dobře. Bára na tom bohužel byla nejdříve opačně.

„Nějak tě to dnes nebaví.“ Ptám se jí asi po pěti kilometrech.

„Zatím mne to přímo ser-“ nebere si servírvítky.

Začátek nebyl moc běhavý a nějaká únava ze včerejška v tělu zůstala.

Z Malé Skály se hned od startu stoupalo k Pantheonu, skálami a kamením se pokračovalo dál, až ke zřícenině hradu Frýdštejn. Včera jsme si kopec na Kozákov téměř celý vyběhli, dnes to po těch schodech, kamenech a kořenech moc nešlo. První tři kilometry trvaly přes třicet minut.

Od Frýdštejna ale následuje pohodovější úsek. Nálada v týmu se zlepšila. Zrychlili jsme. Také jsme se již těšili do Dolánek, abychom si vyměnili a doplnili vodu. Voda z kempu na Malé Skále byla moc chlorovaná. Nechutnala. Na hnus se prostě nedá běhat.

Bohužel do Dolánek se sbíhá po silnici. Je to relativně krátký kopec, ale je velmi prudký. Bára zase začala trochu bolet kolena, která včera načala při seběhu z Kozákova.

Využili jsme zázemí a sociálek kempu v Dolánkách a vyrazili dále po červené. Přes Turnov jsme se promotali vcelku bez problémů. Červená značka nás spolehlivě provedla městem až k Mašovu, kde na nás čekal takový malý bombónek. Výstup k rozhledně Hlavatice. Nejdříve schody, pak úzká silnička, po které následuje přírodní cesta. Vždy příkře vzhůru.

Už se nesnažíme v kopci o běh, kopce začínají dost bolet, stehna nadávají.

Z Hlavatice to byl jen krátký lesní úsek k hradu Valdštejn a k cíli první středeční etapy. Dnes jsme to rozdělili jen na dvě části, čekala nás menší porce kilometrů.

U hradu Valdštejn, jednoho z nejstarších hradů v oblasti Českého ráje, jsme dokoupili vodu, pojedli tyčinku a banán. Z průběžných zpráv jsme věděli, že podpůrný tým je již v kempu.

„Co to jeee?“

„My jsme ti to říkali.“

„Já myslel, že si děláte srandu. Na táboře to byl větší luxus.“ Jonáš byl očividně nadšený.

Nám s Bárou chybělo ještě deset kilometrů, podle profilu trati celkem pohodových. Nicméně jsem se trochu zdrželi.

Nejdříve na jedné z vyhlídek v Hruboskalsku. Podruhé přilepený na strom, když se, celkem nečekaně, přihnala prudká dešťová přeháňka. Aplikace ráno ukazovali, že může odpoledne něco přijít, ale přes den to změnilo barvu a tý vody bylo celkem dost.

Od Vidláku začíná stoupání k Troskám. Jeho první část tvoří přírodní schody. Kámen a bláto. Trochu to po dešti klouzalo, což zvyšovalo náročnost tohoto výstupu. Přes jednotlivé stupně stoupání jsme vyfuněli pod Trosky a pak už jen pět set metrů a cíl. Navíc to teď již bylo jen z kopce.

Cíl druhého dne, tábořiště Svitačka.

Jonáš se činil, stany již byly postavené. Jídlo se hřálo na plynovém vařiči. Kafe vonělo v plecháčku. Přiběhli jsme relativně brzo, zbyl čas ještě na badminton a petanque.

Mně udělala dobře i procházka do nedaleké hospůdky, kde jsme ochutnal utopence z buřtů od místního řezníka. Povedené. I ten Rohozec se dal pít.

Podle předpovědi nás čekala nejchladnější noc na naší cestě po Českém ráji. A se zapadajícím sluncem se skutečně velmi rychle ochlazovalo.

Zima a zpívající táborník, dvě velké překážky pro kvalitní spánek. Já se zimou vcelku vypořádal, Dáša a děti si ale ráno stěžovali, že jim byla velká zima. Mne ale celkem nasra- ten zpívající táborník. Mám české country rád, ale tohle se nedalo. Vše hrál tak nějak úplně stejně a jeho hlas byl velmi mdlý.

Opět jsem se tak moc nevyspal. Jestli tohle je to dobrodružství, tak to raději stezku odvahy. Vzpomínám si na jednu z tábora, kde jsme …, ale nechme toho, to je zase jiný příběh.

Čtvrtek, den 3

Největší kopce z celého putování Českým rájem jsme měli již za sebou, ale přesto nás ještě čekalo několik výběhů a seběhů, o kterých jsem věděl, že nás dost prověří. Od startu třetího dne jsme to s Bárou stále rozebírali, nejvíce jsme se děsili oblasti Příhrazských skal. Jak se později ukázalo, oprávněně. Ale teď jsme teprve na startu.

Třetí den a nás čekalo něco okolo 34 kilometrů, rozdělených do tří etap. První zastávka u hradu Kost, druhá na Krásné vyhlídce nedaleko vrchu Mužský.

Oblast, kterou se vinula trasa třetího dne, znám nejvíce, jsem zda jako doma. Každý metr trati jsem již několikrát proběhl během svého běhání po České ráji. Prvních deset kilometrů ke Kosti bylo pohodových, až jsem nás musel mírnit, protože hodinky ukazovaly tempo okolo 5:30 na kilometr. To by možná udělalo radost „těm pravým běžcům“ ze FC skupiny běžci 6:00, nás ale čekalo ještě dost kilometrů a jeden další běžecký den k tomu.

Hrad Kost a první delší čtvrteční odpočinek. Odpočinek v oáze skvěle organizovaných služeb a vonících jídel. Naštěstí jsme ještě neměli hlad, jinak by zdržení bylo asi delší než 15-20 minut.

Dalších deset kilometrů znamenalo trasu od Kosti, přes Srbsko, Příhrazy až k penziónu na Krásné vyhlídce.

Pohoda, pohoda, stoupání, nastupující únava, prudké schody dolů, prudký výstup nahoru. Kořeny, kameny, zase schody, kořeny, kameny, lesní cesta a cíl druhé etapy tohoto třetího dne našeho putování. Uff, tato kombinace nám dala zabrat.

Zejména, jak já říkám „Příhrazský dvojboj“ a následný přeběh Příhrazských skal, se na našich nohách podepsal. U mne stoupající únavou, u Báry bolestí kolen.

Příhrazský dvojboj

Krátký, asi dvou kilometrový úsek, kdy musíte slézt do údolí, do Příhraz. A následně vylézt zpět nahoru, na vrcholovou stezku přes skály a vyhlídky. Cesta dolů i nahoru je velmi prudká, plná kamení, přírodních a umělých schodů.

Normálně jde o velmi dobré tréninkové místo, ale po dvou a půl dnech běhu, jde o místo, které se vám líbit nebude.

Na Krásné vyhlídce jsme si dali delší pauzu.

Báru dost bolela kolena, zvažovali jsme další postup. Čekalo nás ještě 14 kilometrů a z toho prvních šest ve stále velmi nepříjemném terénu.

Bára se rozhodla. „Zkusím to, pokračuji.“

Vydali jsme se na cestu, směr Drábské světničky a dál k Valečovu. Na Báře ale bylo vidět, že trpí. Její krok byl, no jak to nazvat, neběžecký. Kroutila se, ulevovala jedné noze, která ji více bolela. Běh se u Báry změnil v boj a běh vystřídalo cupitání a chůze.

Po necelých 4 kilometrech, na rozcestí Skalka se Bára rozhodla, že zavoláme o pomoc. Zastavili jsme a čekali na Dášu, až autem dorazí. Vyrazila z blízkého kempu, kde již na nás s Jonášem čekali.

Naštěstí díky své profesi ( fyzio, masáže, terapie ) se Dáša o Báru postarala a dokázala ji přesvědčit, že je rozumnější raději dnes skončil dřív, než aby se z unavených a namožených svalů a úponů okolo kolena, vyklubalo něco horšího.

Já pak pokračoval sám, dál po červené trase Zlaté stezky. Valečov, Zásadka, Mnichovo Hradiště a nakonec Klášter a kemp. Tam mne čekalo překvapení. Vím, že Bára je bojovnice a jen tak se nezdá, ale stejně jsem byl velmi překvapený.

Zítra ráno se nechá odvézt na start poslední etapy na Krásnou vyhlídku a uběhne celou poslední část znovu, aby překonala sto kilometrů.

Kemp nic moc. Jak to okomentoval Jonáš: „Jdeme od nejlepšího k nejhoršímu.“ Ale spalo se dobře, poprvé byl v noci klid.

Pátek, den 4

Jak Bára řekla, tak udělala. Koleno celý večer mazala mastmi mazanými. Ráno ho zavázala obinadlem a nechal se odvést k penziónu Krásná vyhlídka. Vyrazila znovu na stezku.

Já čekal, jak to dopadne. Chvilku před jedenáctou se objevila v kempu. Několik km si i přidala, aby ta stovka byla jasná. Zmožená, ale šťastná. Dokázala to. Za čtyři dny naběhala přes sto kilometrů. Do posledního dne ale již raději nevyběhla, s ohledem na bolavé koleno, které se po ranní námaze opět ozvalo.

Na první část z Kláštera do Bakova, přes Maníkovice a Klokočku, se se mnou vydal Jonáš. Deset kilometrů za hodinu. Pěkně svižné tempo na mne, po třech dnech běhání, ale dal jsem to s ním. V Bakově na náměstí si ho holky vyzvedly a já pokračoval sám, podél Jizery k Mladé Boleslavi.
I když jsme běželi s Jonášem o trochu rychleji, než jsem chtěl, bylo to lepší, než když jsme běžel poslední úsek sám. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne. Při běhu jsme si povídali, vzájemně se podpořili. Když jsem se na trase ocitl sám, hlava začala přemýšlet a nohám to ztěžovat.

Trasa podél Jizery je krásný přírodní trail, jen mírně zvlněný. Nastřádaná únava z předcházajících dní mi to ale trochu kazila. Přesto se Boleslav blížila každým krokem.

Poslední schody a závěrečných pár desítek metrů městem. Vbíhám na Staroměstské náměstí. Cíl.

Byla to interesantní dovolená.