Martin se na Zlatou stezku vydal v půlce června. Vybral si ji jako svou velkou běžeckou výzvu. Dal to skvěle, za devatenáct hodin. Zlatá stezka, ale dokáže potrápit, není to zadarmo přeběhnout Zlatou stezku, ne každému se to na první pokus podaří, těch stodvacet kilometrů je prostě výzva.
Zde je Martinův příběh na Zlaté stezce. Děkuji za jeho sepsání a gratuluji ke zdolání. Inspirujte se i vy!
Běhání se věnuji již pár let a mám už nějaké ty úspěchy za sebou. Ale kam dál to ještě posunout? Dlouhé závody jako je maraton mám také za sebou. Chtělo to něco delšího, něco, co člověka už doopravdy prověří.
Proč zrovna Zlatá stezka Českého ráje? To je prosté, bydlím v Podkrkonoší a do ráje to mám co by kamenem dohodil, navíc jsem lezec tělem i duší a na místních pískovcích jsem si prožil zajímavé momenty. No prostě Český ráj je pro mne srdcovka, jak se patří. A proběhnout si to za den byla ta pravá výzva pro mě. Start jsem zvolil z Mladé Boleslavi, a to čistě z logistických důvodů.
Jak to probíhalo?
Takže 3:30 budíček. Rychle do auta a vyrazit směrem Jičín. Z Jičína autobusem do Boleslavi a v 5:45 jsem vybíhal ze Staroměstského náměstí v Mladé Boleslavi. Z počátku jsem se chvilku motal městem, než jsem doběhl k řece, podél ní jsem běžel směr Bakov nad Jizerou.
Zbytek cesty vylíčím jen v bodech, jelikož na detailní popis oněch 125 km, které jsem absolvoval, by mě kniha o formátu zlatých stránek nejspíš nestačila:
12 km jsem v Bakově nad Jizerou chvilku jdu a svačím, fotím a posílám fotky kolegům do práce, kteří mají zrovna také svačinu. Konečně se dostávám do přírody a běh pěkně utíká
30 km Mnichovo Hradiště na dlouhou dobu poslední vetší město a přede mnou už jsou nádherné stezky skrze skalní města
36 km jsem pod Valečovem, zastavuji a dávám si pivo a limonádu
46 km kousek od hradu Kost a přichází první krize. Naštěstí se dá rozjíst a rozpít a stojí mě jenom 5 minut času, stráveného občerstvení a telefonátem s manželkou
60 km po vydařeném přesunu mezi hradem Kost a rybníkem Vidlák mě přepadá další krize. Jsem už zhruba v půlce a nikdy jsem více jak 60 km neběžel. Dávám si svůj první a také poslední ibalgin a k tomu doplňuji hořčík, za chvilku jsem jako Jura a běžím věžickým údolím na Hrubou Skálu, kde si dávám obídek v podobě palačinek.
Po obědě tahám hůlky a na jeden zátah běžím do Dolánek, kde si ve stánku dávám něco k pití. V nohách mám něco kolem 80 km a do cíle zbývá asi maraton.
Cestou přes Drábovnu a Frýdštějn se kombinací chůze a běhu dostavám až na Malou Skálu, kde doplňuji vodu, která už mi musí vystačit až do konce. K tomu se mi vlivem nedostatku jídla dělá celkem zle od žaludku, tak si asi 15 minut posedím u Jizery a něco málo posvačím.
Mám už v nohách něco okolo 90 km a mým dalším záchytným bodem je Kozákov. Nejprve však musím vystoupat do Besedic a poté přes Koberovy rovnu k vrcholu. Je celkem vedro a na těle už začíná být znát únava. Běžím, tedy alespoň z kopce a kolem 19:30 jsem na Kozákově. Už jenom 25 km a je to za mnou. Zbytek cesty, až na jedno klesání, jsem už jenom šel.
Je 21:30 a já jsem právě, kousek od Košova, překonal další nepříjemnou krizi a mohu, už za světla čelovky, stoupat na poslední kopec – Tábor.
Okolo půl jedenácté jsem v Kyjích. Tábor už mám za sebou, v nohách 110 km a přede mnou posledních 10 Km. Tech posledních pár kilometrů přes Železnici se už vleče. Je tma a musím často hlídat mapu, abych si nezašel. V 0:50 jsem konečně v Jičíně, po 19 hodinách to mám za sebou. V nohách 123 km a cíl splněn.
Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří na mě mysleli a v tomto mém počinu mě podporovali.
